6. ročník konference Obaly 2019

04. 03. 2019

6. ročník konference Obaly 2019 pořádané AOS EKO‑KOM se tentokrát zaměřil na změny, které vnese do národních legislativ unijní obalová a odpadová směrnice (CEP) a směrnice o omezení jednorázových plastů (SUP). Klíčovým tématem byla připravenost České republiky, respektive systému EKO‑KOM na změny, které z obou směrnic vyplývají. Dále se řešila recyklovatelnost obalů, ekomodulace, ekodesign nebo tolik diskutované bioplasty.

 

Jako každý rok, patřilo i letos úvodní slovo Zbyňkovi Kozlovi, generálnímu řediteli společnosti EKO‑KOM. Tentokrát se rozhodl trochu překvapivě vypustit prezentaci, což zdůvodnil tím, že nechtěl ukrást práci svým kolegům, kteří již třetím rokem pracují na strategii implementace všech požadavků balíčku CEP. Pozastavil se nad otázkou měřícího bodu: „Evropská unie si stanovila poměrně velmi ambiciózní cíle pro recyklaci, ale současně změnila definici té recyklace, přesněji řečeno zavedla druhou…“ Zatím to tedy vypadá tak, že měření plnění cílů se přesune na konečnou recyklaci. Zástupce obalářů ale šéf EKO‑KOMu ujistil, že byť to nebude jednoduché, EKO‑KOM má dobrou startovní pozici. „Zjistili jsme, že díky práci za posledních 20 let na tom vůbec nejsme špatně a myslíme si, že jsme na tom mnohem lépe než řada jiných států z hlediska toho, co je před námi.“ Dále krátce upozornil na změnu poplatků pro jednotlivé obaly, které budou nově ekomodulovány, a na povinné přidávání určitého podílu recyklátu do PET lahví.

 

Konkrétní cíle balíčku CEP a kroky, s tím spojené, přiblížil ředitel oddělení rozvoje systému EKO‑KOM, Petr Balner. Upozornil, že více či méně se dotknou změny všech. Směrnice o odpadech zvýší tlak na města a obce, a to z hlediska konečné recyklace komunálních odpadů a odklonu komunálních odpadů od skládkování. Ty budou různými způsoby motivovat občany, aby třídili v maximální možné míře. Na firmách, resp. EPR systému, úpravcích a zpracovatelích pak bude, aby splnili nové cíle recyklace obalových odpadů: „To, o co nám půjde v té době po aplikaci CEPu, bude konečná recyklace. Tudíž jenom to, co se převede do konkrétních výrobků nebo co vstoupí do technologií, které budou schopny recyklovat.“ Dodal, že do budoucna se nabízí i otázka chemické recyklace. V souvislosti s vyššími recyklačními cíli zmínil také nutnost intenzifikace třídění a odtřídění části směsného komunálního odpadu, a také to, že do budoucna bude potřeba více se zaměřit na sběry odpadu realizované na veřejných prostranstvích nebo veřejných akcích. „Zde je určitý potenciál materiálu, není tak velký jako v komunálním sektoru, ale je, a je to hlavně i otázka ochrany proti volně pohozeným odpadům, proti tzv. litteringu.“

 

K tomu Zbyněk Kozel odpověděl na nabízející se otázku, proč se těmto aktivitám EKO‑KOM nevěnoval již dávno: „Ta odpověď je prostá. My jsme byli založeni průmyslem, abychom efektivním způsobem dosahovali cíle, které nám zadává legislativa. Ty cíle byly nějak definovány. Tyto nástroje jsme nepoužívali, protože jsme je nepotřebovali a protože jsou dražší než standardní tříděný sběr.“ Se zpřísňujícími se cíli bude ale nutné využít i tyto dražší nástroje.  

 

Překážky, které brání nebo komplikují recyklaci některých obalů, připomněl účastníkům ve své prezentaci další ze zástupců EKO‑KOM Martin Lochovský. Napřed ale zmínil hlavní přínosy recyklace, což jsou zejména úspora energie ve výrobním procesu a snížení dopadu na životní prostředí. Upozornil, že recyklace je však ekonomická činnost, která se řídí zákony trhu. Všechny subjekty v recyklačním řetězci se tedy musí chovat nejen ekologicky, ale i ekonomicky. „Podle toho upravují svoje chování, proto v některých případech dotřiďovací linka může změnit způsob třídění odpadů tak, aby jí to vycházelo, takže může v případě, kdy je špatný odbyt nějakého materiálu, tak ho úplně vyloučit z třídění a přidávat ho do výmětu.“ Firmám doporučil, aby preferovaly takové materiály, které se už na trhu běžně vyskytují, po kterých je poptávka, a existují pro ně už recyklační technologie. Z problematických materiálů zmínil PVC, polykarbonáty, biodegradabilní plasty, které kontaminují konvenční plasty. Komplikace představují také kombinace materiálů, přidaná aditiva, nevhodné potisky nebo nevhodné barvy potisku. U skla je třeba kontaminantem napevno nalepená etiketa. Na závěr upozornil Martin Lochovský také na roli materiálových značek: „Nejsou sice povinné, ale pokud budou lidé na dotřiďovací lince schopni poznat, co to je za obal, pokud na něm bude nějaká výrazná materiálová značka, zvýší se šance, že obal bude recyklován.“  Provozní ředitel EKO‑KOMu, Petr Šikýř, uvedl, že k lepší recyklovatelnosti obalů má přispět i tzv. ekodesign a ekomodulace. „Ekomodulace je nástroj EPR systémů, aby motivovaly výrobce a uživatele obalů k tomu, aby jejich používáná obalová řešení měla minimální negativní dopad na odpadové hospodářství a životní prostředí.  Ekodesign je prostředek výrobců, plničů obalů, jakým způsobem, přispívají k plnění cílů cirkulárního balíčku a SUP a těchto nových direktiv.“ Obal by si měl ale i přes všechna tato opatření zachovat svoji funkčnost a měl by být technicky proveditelný, zároveň by měl být šetrný k životnímu prostředí. Petr Šikýř připomněl důležitost samotné prevence – výrobci by tedy měli usilovat o minimalizaci, např. zvýšit koncentraci výrobku, a další prioritou by měla být také recyklovatelnost obalů. „Marketing ztratí vládu nad tím produktem nebo bude muset hledat nové formy, jak naplnit cíle cirkulární ekonomiky.“ A dostalo se i na samotné ekomodulování poplatků v ČR. Základem bude vždy kalkulace podle nákladů příslušné komodity se započtením vyrovnání nákladů celkové recyklace. Hodnotu odpadů bude určovat standardní tržní prostředí, LCA přístup bude aplikován u obalů, kde má materiál negativní dopad na životní prostředí, a přitom existuje šetrnější alternativa pro danou aplikaci.

 

Jaromír Manhart, ředitel odboru odpadů MŽP, na úvod své prezentace informoval přítomné o fázích a termínech připravovaných zákonů o odpadech, o obalech a výrobcích s ukončenou životností. Zmínil, že v zákoně o obalech nebude žádné povinné zavedení záloh na PET, hliníkové obaly nebo cokoliv jiného. Tím hlavním tématem byly ale cíle vyplývajících pro členské země z nových unijních směrnic (CEP a SUP) – 90% sběr plastových nápojových obalů a 25%, resp. 30% obsah rPETu v nápojových lahvích. Směrnice SUP bude do zákona o obalech promítnuta jen okrajově. Zmínil, že klíčový bude pro ČR balíček CEP, v jehož důsledku bude muset ČR zintenzivnit třídění odpadů. „To gró oběhového balíčku je zaměřeno hlavně na třídění komunálních odpadů, na trochu jiný výpočet toho, kde bude měřící bod…“ Zmínil také směrnici o skládkování a o tom, že dostat se na 10% úroveň do roku 2035 nebude pro ČR snadné. „Troufnu si říct, že i těch deset procent bude předmětem velmi horkých diskuzí při vyjednávání zákona o odpadech s tím spojeným poplatkem za ukládání odpadu na skládkách,“ dodal s tím, že skládkovací poplatek by měl vzrůst na troj až čtyřnásobek.     

 

Problematiku LCA studie, tedy metodu posuzující životní cyklus výrobku či obalu, přiblížila všem přítomným ve své prezentaci Marie Tichá ze společnosti MT Consulting. Upozornila zejména na skutečnost, že do životního cyklu výrobku mají být správně promítnuty všechny procesy, tj. počínaje surovinami v zemi, přes chronologický sled procesů zahrnující výrobu a užití, až po konečné uložení zbytků z produktu po skončení jeho životnosti zpět do země.  „Je samozřejmě možné dělat analýzu jiného rozsahu, od kolébky po bránu, od brány k bráně, cokoliv, ale nic z toho nemůžeme nazývat LCA a nic z toho nám nemůže sloužit pro porovnání výrobku,“ dodala. 

 

Na to pak navázal ještě Zbyněk Kozel s varováním před nástrahami tzv. zeleného marketingu. Upozornil firmy, že ne každé zdánlivě ekologické řešení je funkční a vhodné. Pro některé produkty neexistují zpracovatelské technologie, nejsou funkční nebo při posouzení jejich celého životního cyklu vyjde najevo, že zase tak ekologický není.  Na nástrahy bioplastů pak upozornil ve svém příspěvku Radek Přikryl z VUT v Brně – vysvětlil, rozdíly mezi konvenčními plasty, plasty z biozdrojů s vlastnostmi konvenčních plastů, biodegradabilními plasty vyrobenými z ropy a plasty, které vznikly z obnovitelných zdrojů z přírody a jsou biodegradabilní. „Biodegradabilní je vše, co bakterie nebo jiné mikroorganismy dokáží svojí životní funkcí rozložit. Biodegradabilita jako vlastnost je naprosto neuchopitelná. Na rozdíl od toho kompostovatelnost je jasně definovaný proces, který je řízený od začátku až do konce.“  Lenka Mynářová z Nafigate pak představila projekt vyrábějící z použitých kuchyňských olejů biopolymer, který je vhodný pro výrobu bioplastů. Bioplasty ale firma cíleně nevyrábí, biopolymer využívá pro výrobu kosmetických ingrediencí. „Z mého pohledu je bioplast problém, který neumíme vyřešit a ty systémy na něj vůbec nejsou připraveny. Neumíme ho vytřídit, vypadá úplně identicky jako syntetický plast, a my ho hlavně neumíme recyklovat. Takže když si ve firmách dáte kritérium, že nové materiály, které chcete implementovat do svých obalových strategií, musí být recyklovatelné, tak se vám tam žádný bioplast nemůže vůbec objevit, protože on prostě recyklovatelný není,“ varovala před neuváženým přechodem od syntetických plastů k této alternativě Mynářová.  Co znamenají bioplasty pro zpracovatele biodpadů, pro kompostáře se podělila s účastníky konference Květuše Hejátková ze společnosti ZERA. Upozornila v tom, že pro kvalitní kompost jsou bioplasty rizikem. Normy mají totiž na jednotlivé „kompostovatelné“ výrobky různé požadavky. „Aby tyto materiály bylo možné používat na kompostárně, musely by to být výrobky, které by se otestovaly v provozních podmínkách, protože laboratorně se nedají vytvořit podmínky pro to, abychom mohli věrohodně deklarovat, že je ten výrobek kompostovatelný,“ řekla Hejátková a připomněla, že budou-li bioplasty ze zemědělsky pěstovaných plodin, hrozí také nebezpečí monokultur, které mají vliv na kvalitu půdy a na životní prostředí.